Překlad Suzi Tucker - Interrupce a ambivalence

19/03/2016
Autor: Tereza Markovová
Kategorie: 
Štítky:

Překlad Suzi Tucker - Interrupce a ambivalence

Jste pro možnost volby („prochoice“)? Jste pro právo na život („prolife“)? Interrupce byla ve Spojených státech po desítky let předmětem politického přetahování. Právní otázky jsou tu zcela určitě na místě, nicméně jedna z nejdůležitějších cest, na kterou jsem se vydala od té doby, kdy jsem se seznámila s prací Berta Hellingera, spočívá v jiném způsobu uvažování o otázkách, které patří k těm nejkontroverznějším.

Interupce

Když se skutečně podíváme na všechny osoby, kterých se interrupce týká, je nám jasné, že politická rovina této diskuse všechny okrádá o možnost prozkoumat každou možnost, veškerý potenciál. Jestliže vězíme v pasti černobílé diskuse o možnosti volby a o právu na život, unikají nám základní pravdy.

Jistým způsobem se za tím vším skrývá otázka ukončení života. Na jedné straně je možné ukončit fyzické fungování člověka, ale jakmile jednou vstoupil do energie bytí, nemůžeme ho jen tak škrtnout. Vytvořili jsme si rituály na vyrovnání se s tím, když nám ze života odejdou lidé, kteří zemřou v dospělosti nebo i v dětském věku, zkrátka když přijde čas jejich smrti. Vytvořili jsme si rituály, které se snaží udržet dualitu vnímání absence a přítomnosti toho, co je, a toho, co bylo. Většinou víme, jak se v těchto těžkých časech vzájemně podpořit, a víme také, že když nám zemře někdo blízký, možná budeme muset vyhledat speciální emocionální podporu. Interrupce je však otázka života a smrti, v níž se nám dostává jen malé pomoci, ať už jí musíme čelit jako jednotlivci nebo jako společnost.

Je zajímavé, že interrupce je často vnímána jako osobní zkušenost, ačkoli se ve skutečnosti týká mnoha lidí. Ztráta představuje ztrátu pro každého v systému, samozřejmě pro dítě, ale také pro rodiče, prarodiče, kteří ztratili pravnouče, pro předky, kteří ztratili potomka. Pokud si podržíme tento obraz, kontext otázky se okamžitě rozšíří a nebude už pouze dvěma póly nějakého konverzačního spektra. Žal, vina, hněv, veškeré burácení pod povrchem toho, co je oficiálně známo. Pokud to neřešíme, vliv na systém je velmi silný, a řetězová reakce se spouští všemi směry.

Bert Hellinger například mluví o dopadu na živé děti, o kterém se uvažuje jen zřídka. Dítě, které žije, se mohlo narodit díky lepšímu načasování: okolnosti se zlepšily, matka je zralejší atd. Toto dítě může žít; jeho nebo její sourozenec ne. Dítě, které žije, je přirozeně vtahováno do sféry svého sourozence, zatímco je zcela závislé na matce, které se nedá věřit. Je přitahováno tajemstvím, hlubokou nevědomou jistotou, kterou mají všichni členové systému. Rozmotat tu spleť reakcí
a pocitů, vzorců chování a dopadů bude trvat mnoho let a možná zůstane navždy nerozmotaná.

Existuje způsob práce s interrupcí, který přinese rodině klid? Bod, kde musíme začít, je představit si celou rodinu, každého se stejným právem sem patřit, každého uznat. Zní to jednoduše, ale často to není obrázek, který bychom dovolili vidět i jen sami sobě, natož abychom dodali odvahu jiným, aby to udělali. Lidé jsou vylučováni z mnoha důvodů, kvůli kterým jim skupina nějakým způsobem upírá jejich právo sounáležitosti; potracené děti sotva dosáhnou této úrovně uznání. Obvykle jsou okamžitě vytlačené z vědomí. Někdy spadnou do nesnesitelného vězení viny svých rodičů, kde nikdy nejsou viděny – až na projekce lítosti, které jsou samy o sobě iluzí. Avšak vyvolání tohoto obrazu, v němž je každý člen přítomen, samo o sobě přináší do systému jisté zklidnění. Přítomnost chybějícího přináší uvědomění.

Já jsem ukončil život tohoto člověka. To je silné sdělení. Přestože je děsivé vyjádřit to slovy, toto sdělení je vlastně osvobozující. Umožňuje navrátit řád do všech úrovní bytí. Napětí, které je potřeba k odmítání pravdy, je obrovské, takže její přiznání znamená ohromné uvolnění. Znovunastolení řádu posiluje uzemnění ženy, která se takto vyslovila, a umožňuje jí obnovit část své integrity. Ještě důležitější je, když ten, kdo poslouchá, tedy dítě, úlevou vydechne. Přiznání znamená ocenění. Negace znamená největší urážku.

Řešení vyplývá z tohoto základního prvního kroku. A řešení zahrnuje i fakt, že neexistuje žádné „řešení“ jako takové. Zároveň s přiznáním odpovědnosti musí dojít k uznání toho, že neexistuje žádná náprava, žádný způsob vyrovnání vzniklé ztráty – žádný rituál, žádné zasazování květin, žádná forma sebepotrestání, žádná modlitba, nic, čím by šlo zrušit ten rozhodující čin. Přivedení tohoto faktu do vědomí také přináší úlevu. Konec konců je to již známo i v těch nejhlubších skrýších našeho bytí. A opět je mnohem důležitější, že pro dítě je toto rozšířené uznání dobré;
je to větší uznání jeho nebo její existence.

Když celou tíži nese matka, pak mohou být žijící děti opět zcela nevinné a volné pro život. Matka nese onu tíži celou, dívá se pevným pohledem a truchlí, takže oni už nemusí. Zvláštním způsobem je pro ně nyní důvěryhodnější. Nyní se stará o všechny své děti.

Kromě plného přijetí odpovědnosti jsou v kompetenci matky ještě další nástroje, jak lze udělat něco dobrého. První kroky jsou jasné a známé každému, kdo byl na interrupci, jsou to kroky učiněné vstříc lásce a s láskou; kroky, které následují, jsou osobní, tiché, pokorné, daleko od očí veřejnosti.

Díky této změně našeho vidění a rozšíření našeho pohledu tak, aby zahrnoval i ty, kdo nám připomínají naši křehkost a nedokonalost lidství, se možnost volby a právo na život stávají dvěma aspekty jednoho celku. Představte si, že by tato dvě vyjádření byla pronesena jedněmi ústy, s lehkostí a v souladu. Jak bychom zacházeli se všemi rodičkami? Jak bychom zacházeli se všemi dětmi? Tam, kde by byly v souladu jak možnost volby, tak právo na život, by byli všichni chráněni, uznáváni a podporováni.

Ambivalence

Když lidé přemýšlejí o ambivalenci, mají tendenci si myslet, že je to stav, kdy nejste ani tady, ani tam. Ve skutečnosti to znamená jednoduše „ne“, ať už je to reakce na cokoli. Ve skutečnosti to znamená „ne“, které se snaží přesunout odpovědnost někam jinam – přemluv mě k tomu, vymluv mi to, přesvědč mě tak, nebo onak a pak je to opravdu tvé rozhodnutí (chyba), ne moje.

Takže lidé, kteří mají k většině věcí převážně ambivalentní postoj, vlastně na většinu věcí říkají „ne“. Jen si na chvíli stoupněte do role adresáta, abyste poznali skutečnou povahu ambivalence. Není pravda, že bych tě neměl rád, jen mám vůči tobě ambivalentní postoj. Představte si takový postoj od někoho velmi blízkého, například od manželky či od manžela. Jak by měl, nebo měla reagovat? A když je vaše ambivalence adresována životu, jak by na to měl reagovat?

Vždy je lepší odpovědět buď „ano“, nebo „ne“. Znamená to odvahu přijmout jedno, nebo druhé, jelikož volba každého z obou směrů s sebou nese určité následky. Avšak ambivalence také přináší důsledky. Možná je poznáme pomaleji, ale jsou obvykle také trvalejší. Ambivalence uzavírá komunikaci s druhými i se sebou samými. Ze svých rozhodnutí se můžeme něco naučit, ale jestliže se nepohneme, nic nového se nenaučíme. Navíc naše ambivalence znemožňuje druhým pohyb ve vztahu k nám. Je to nefér a nelaskavé. Nakonec se stejně většina lidí rozpohybuje a opustí nás, čímž vlastně udělá volbu za nás tak, že vysloví nahlas „ne“, které my jsme jen šeptali.

A znovu, pokud si jednoduše stoupneme do té druhé role, získáme rychlou, krátkou zkušenost. Říkám na tvé pozvání „ano“ – malé nebo velké, na lásku, na přátelství, na party, na večeři – a ty máš možnost pocítit svou reakci a udělat na základě toho další kroky.

Postoj „ano“ i postoj „ne“ v krátké době přinesou určité zisky a ztráty, zatímco se zdá, že ambivalence vlastně není žádný postoj, takže s sebou krátkodobě nenese riziko toho či onoho. Ale ambivalence ve skutečnosti také vyjadřuje určitý postoj, třetí postoj, a v dlouhodobém horizontu to znamená ztrátu všeho. Je to „ne“ plné strachu, bez integrity a životaschopnosti; krčí se v koutě
a nechá život i lásku projít kolem.

Zdroj: http://www2.hellinger.com/en/home/bert-hellinger/bert-hellinger-new-visions/

Z anglického originálu „Abortion and Ambivalence“ přeložila Tereza Markovová

 

Česká asociace systemických konstelací

Česká asociace systemických konstelací (ČASK) je sdružení facilitátorů, lektorů, studentů a podporovatelů systemických konstelací v České republice. Mise ČASK je propojení lidí, sdílení informací, rozvoj metody systemických konstelací a podpora naších členů za účelem společného růstu.

Facebook stránka ČASK

© Copyright 2019 - Všechna práva vyhrazena
Click me
facebook-squareenvelope-square