Vnímání rodinných problémů – čtyři stupně vědomí

05/07/2017
Autor: Jan Bílý
Kategorie: 
Štítky:

Vnímání rodinných problémů – čtyři stupně vědomí

Již mnoho let stavím rodinné konstelace. Za tu dobu prošlo mými semináři na pět tisíc klientů, takže jsem měl možnost nahlédnout do nespočtu rodinných systémů.

Mohu říci, že vnímání rodinných problémů, tedy těžkostí ve vztazích s rodiči a prarodiči, jež jsou „větší“, se sourozenci a partnery/partnerkami, jež jsou více-méně na stejné úrovni a s dětmi případně vnoučaty, kteří jsou vůči nám „menší“ lze rozdělit do čtyř skupin, které se liší hloubkou pohledu. V tomto článku bych se chtěl podívat na jednotlivé skupiny a stručně je charakterizovat.

První, patrně největší skupinu tvoří lidé, kteří si systemické zákonitosti, panující v rodinách, vlastně vůbec neuvědomují. Po více či méně úspěšném dospění se oddělí od rodičů (pokud to už neudělali dříve) a zaujmou vůči nim typicky „dospělý“ postoj – postoj někoho, kdo se dostal do sféry vlivu tak zvané kmenové duše*. Jedním z hlavních projevů kmenové duše je postoj „já (případně my) to vím (víme) lépe.“ Každý, byť sebemenší kmen si vytváří svoji vlastní kmenovou pravdu či ideologii, která upevňuje kmenové (sebe)vědomí a pro kterou hledáme a nacházíme tak zvané „neotřesitelné důkazy“.

V případě rodinných neshod pak samozřejmě vznikají často i masivní konflikty, neboť každý zde hájí svoji pravdu a zpochybňuje nebo dokonce i znevažuje pohled na věc toho druhého. Často se pak tvoří aliance mezi jednotlivými členy rodinného systému či mezi generacemi. Vnoučata si často rozumějí víc s prarodiči – jednoduše podle pravidla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, neboť naši rodiče mají konflikt se svými rodiči zrovna tak, jako my s nimi. Jakákoliv snaha být zcela jiný/jiná než mí rodiče (a speciálně stejnopohlavní rodič) nese s sebou nakonec ještě větší, byť často nerozpoznané kopírování většinou negativních vlastností toho, koho jako dítě odmítám.

Je to jednoduše vysvětlitelné – nejen tím, že „jablko nikdy nepadne daleko od stromu“ – ať už geneticky nebo skrze vlivy našeho vyrůstání s rodiči. Ta druhá, systemicky milionkrát dokázaná příčina stávání se podobným našim rodičům vězí v důsledku prvního a nejdůležitějšího systemického zákona, totiž že vše, co náleží k našemu systému, musí být uznáno. Pokud rodiče odmítáme, jsme přímo předurčeni, jít jejich cestou. Na vzniku konfliktů v rámci rodiny se samozřejmě podílejí i čistě rodinné záležitosti – podprahové a neuvědomělé pocity viny, zrady, neúcty, zklamání, výčitek, očekávání, nadějí. Ty interagují s kmenovými pocity, jako jimi jsou již zmíněná věrnost kmenové ideologii, morálka, náboženské cítění, kměnově-generační propast mezi „starým“ a „novým“ atd.

Druhou skupinu tvoří ti, kteří se dovtípí, že rodinné konflikty patří typicky ke druhu sporů, ve kterých nelze jednoznačně nalézt toho, kdo má pravdu a toho, kdo se mýlí. V okamžiku, kdy připustíme existenci tak zvané mnohačetné pravdy, tedy oprávněnosti různých, mnohdy se dokonce vylučujících způsobů vnímání reality, se dostáváme – byť možná jen na chvíli – ze sféry kmenové duše a zažíváme výlet do esenciální, „moudré“ duše. Konstelace podporují nejen pohled na celek, ale i naše seznamování se právě s touto třetí fází lidského vývoje. Zde opouštíme pozici, že něco „takto musí být, protože to tak je“ a dostáváme se do role onoho moudrého rabína, který oběma rozhádaným bratrům přiznal jejich pravdu a poté, co se oba ozvali, že to ale není možné, pokýval hlavou a pravil: „Ano, máte pravdu.“ Jedině tehdy ovšem jsme schopni opravdu nahlédnout celek a jeho fungování jako skupinu různých částí.

Ve druhé skupině v tomto poznání ovšem nezůstaneme. Chytneme se většinou toho, co jsme například v semináři konstelací zažili a co „guru“, tedy vedoucí konstelací k tomu či onomu pravil. Pochopíme, že vůči rodičům musíme být „malí“ a „ctít je“, neboť pokud to nebudeme dělat, hrozí nám peklu podobné následování jejich chyb. Zděsíme se spatřené možnosti zapletení se do osidel předávání zátěží a rozhodneme se z nich vyvázat cestou „přijetí rodičů“. To má na nás i na celý systém zčásti velmi pozitivní účinek. Blahodárný vliv opětného „dání místa těm, kteří toto místo tak jako tak mají“, tedy přiznání si, že naše rodiče jsou větší a že bez nich bychom nejen že nepřežili, ale především vůbec nevznikly, tento pozitivní vliv na celý systém zde nechci snižovat. Bohužel si často nevšimneme, že jsme jedno přesvědčení pouze nahradili přesvědčením jiným. Z „já (my) mám/máme pravdu“ vzniklo „konstelace (případně jejich vedoucí) mají/má pravdu.“ A z našeho výletu do esenciální duše, které se také říká duše individuální, toho moc nezbylo.

Klíčová otázka této druhé skupiny lidí tedy může znít takto: „Jakým způsobem přijmu své rodiče (či jiné členy rodiny), když mi vlastně pijí krev?“ Nebo, drastičtěji, jak snést někoho, koho nesnáším. Zdali ho/ji nesnáším někdy, často nebo pořád, to vcelku nehraje žádnou roli. Rozhodující je zde ono skryté „musím“. Musím uznat..., musím přijmout..., musím se poklonit..., musím konečně dosáhnout toho, aby....

Třetí, už velice málo početná skupina se povznese nad ono musím. Jeden z krásných příkladů člověka v této skupině byl „stoletý stařík, jež vylezl z okna a zmizel“. Pokud jste film ještě neviděli, určitě si ho opatřete. Oblíbený bonmot staříka byl: „Všechno je tak, jak to je a bude, jak to bude.“ Ano, zajisté jsme děti našich rodičů a tak mnoho jejich i nepěkných vlastností se přeneslo na nás. Někdy je nám možné, je coby větší uznat a přijmout, mnohdy, především žijí-li ještě nebo dokonce žijí-li s námi, to možné není. Zde pochopíme výhodu našich výletů do té třetí sféry kruhu, do esenciální duše, do přijetí protikladů a rozporů včetně našeho vlastního odmítání tohoto přijetí. Zde se naučíme také naši ještě-neosvícenost tolerovat, aniž bychom složili ruce do klína. Uznáme, že ani my nejsme perfektní matka či otec a že je tomu tak dobře. Že naše děti potřebují naše chyby, omyly a nedostatky ke své individuaci.

Pokud se naším vstupem do druhé skupiny začne měnit systém (a to někdy docela drasticky, neboť se rozkolísají zaběhnuté návyky), pokud nás naši příbuzní v naší touze „vše opravit“ budou vnímat jako potrhlé podivíny, kteří se pravděpodobně dostali do spárů nějaké (konstelační) sekty, vstupem do třetí skupiny se začneme měnit my sami. Ano, teprve zde. To, co nás mění, totiž není až tak naše úsilí se změnit, jako naše přijetí „věcí, jak jsou“. Převažující pocit ve třetí skupině je úleva. Někdy „radím“ lidem, kteří přijdou na seminář s tím, že „už mnoho let na sobě pracují“, aby si vzali dovolenou. Udělali prázdniny. Je ovšem důležité pochopit, že do třetí skupiny se můžeme dostat pouze skrz druhou skupinu, nikoliv nějakou zkratkou. Prostě prázdniny mohou přijít až poté, co jsem makal. Ale teprve během prázdnin si všimnu, jak mé „makání“ byla pouze příprava.

To jsou tedy tři hlavní skupiny lidí, kteří se (ne)setkají s rodinnými konstelacemi a podobným pohledem na systémy. A ta čtvrtá, ptáte se?

Mistr Ping-pong byl jednou dotázán po významu buddhismu v Číně. „O tom mnoho nevím, ale mohu vám povědět o koních. Ta první skupina se hodí jen do salámu. Jsou to prostě lenoši. Ta druhá skupina se dává do trysku, už když vidí stín biče. Třetí skupina koní je jakoby zahleděná do slunce. Jsou jako vítr a oblaka a není překážky, která by je mohla zastavit. Nejdokonalejší koně jsou ovšem ti, jejichž mysl není od mysli jezdce rozlišitelná. Oba dva, kůň i jezdec se pak mohou rozpustit ve velké prázdnotě. Ale tito koně již prý vymřeli.“

Česká asociace systemických konstelací

Česká asociace systemických konstelací (ČASK) je sdružení facilitátorů, lektorů, studentů a podporovatelů systemických konstelací v České republice. Mise ČASK je propojení lidí, sdílení informací, rozvoj metody systemických konstelací a podpora naších členů za účelem společného růstu.

Facebook stránka ČASK

© Copyright 2019 - Všechna práva vyhrazena
Click me
facebook-squareenvelope-square