Konstelace a fenomenologický přístup

05/03/2015
Autor: Jan Bílý
Kategorie: 
Štítky:

Konstelace a fenomenologický přístup

Patrně to nejdůležitější na konstelacích je přístup toho, kdo konstelaci vede, k tomu, co se v postaveném systému ukazuje. Moderní dospělý člověk je zvyklý dívat se na svět z pozice aktivního uchopení reality skrze instrument svého vědění, svých zkušeností a svého výkladu.

„To přece znám, to je...“ nebo „toto je jako tamto tenkrát“, případně: „tomu nerozumím, co to je?“ – tyto a podobné věty běží neustále a  automaticky někde mezi naší podvědomou a vědomou částí našeho vnímání a pomáhají nám dešifrovat realitu.

Tak tomu ale nebylo vždy. Dřívější lidé měli cosi společného s dnešními malými dětmi – děti se i dnes stále ještě dívají na svět magickýma očima. Setkávají se s realitou s ohromením a úžasem a protože ještě nevědí, co je co, nevykládají realitu, ale přijímají ji, aniž by ji hodnotili. Učením a obzvláště kontaktem se současnou formou škol a vzdělávání se však záhy dostávají k „vysvětlování“ fenoménů – aha, obloha je modrá, protože vzduch rozptyluje nejvíc modré světlo... aha, věci v dálce nejsou skutečně menší, pouze se kvůli perspektivě tak zdají. Zvykají si tak na pozici: „Vím, o co jde, vím, co to znamená.“

Tento racionální přístup k výkladu světa je sice v mnohém užitečný – tak například slouží výtečně k logickému a standardizovanému dorozumění – ale jeho veliká nevýhoda je v preferování aktivní pozice. Jinými slovy, ten, kdo takto „aktivně“ klasifikuje realitu, zasahuje do ni, ovlivňuje ji podle svých představ (podle svého výkladu) a tím se brání tomu, aby ho realita sama ovlivňovala. Německý filosof Wolfgang Giegerich nazývá tento pohled na svět „Aréna-pohledem“: Realita je obklíčena pozorovateli, kteří, tak jako v římské aréně, mohou zvednutým nebo obráceným palcem rozhodovat o osudu fenoménů, které se odehrávají hluboko pod nimi.

Vědec, který zkoumá ve své laboratoři DNA živého organizmu používá tento způsob dívaní se na svět zrovna tak, jako návštěvník zoologického parku, nebo státní úředník, vyhlašující přírodní rezervaci. Příroda (potažmo veškerá realita) se zde jeví jako uchopitelná, ovladatelná. O vlivu tohoto přístupu na klasickou medicínu nebo psychoterapii si každý může udělat vlastní představu – terapeut je ten, který zkoumá nemoc nebo poruchu, přičemž pacient se často jeví jako (mnohdy poněkud obtížný a nevypočitatelný) nositel nemoci, kterého třeba s dalšího zápasu s nemocí když ne úplně vyloučit, tak alespoň zajistit, aby „do toho moc nekecal“. Terapeut také stanovuje diagnózu, to znamená, klasifikuje to, s čím se na základě toho, co se naučil, zrovna setkává.

Náš pohled na realitu v konstelacích je radikálně opačný. Giegerich nazývá tento fenomenologický přístup pohledem divadelním (podle antického divadla). V tomto přístupu k realitě se setkáváme s něčím, co je větší než my. Přitom není náš přístup úplně pasivní. Tím, že vstupujeme do „divadla“ – do kontaktu s větším, do konstelace – iniciujeme proces, v jehož průběhu se to, co je větší, může projevit. To, co je větší se ovšem nedá „pozorovat“ ve smyslu „zírat na to“, analyzovat, podrobit vyšetření. Naopak – to, co je větší, se dívá na nás. My jsme ti, co se stávají objektem pozorování, nikoliv větší. My se vydá­vá­me všanc, na pospas systému, který v konstelaci stavíme. Jedině tak je systém ochotný, nás vést, ukázat nám další, potřebný krok v konstelaci. Vše jiné vnímá systém jako pouhou manipulaci, v důsledku které se systém stáhne jako lastura, do které strčíme nůž, a která se zavře, aniž by vydala svoji perlu.

Hellinger vždy zdůrazňoval, že konstelace nutno dělat s velikou pokorou a z pozice „vnitřní prázdnoty“. Po prvním kroku se vedoucí (již toto označení „konsteláře“ je zavádějící) stáhne a vystaví se „pohledu“ systému. Vydá se mu, obrazně řečeno, na milost a nemilost. Pokud se toto zdaří, systém „prozradí“ konsteláři své tajemství – další krok. Hellinger nazývá tento proces „Einsicht“ – vhled. Jak i konstelář, tak i klient, zástupci a ostatní účastníci tak participují na procesu, který lze přirovnat ke zjevení. Přitom není diskutabilní, zdali to, co se zjevuje je „pravdou“ nebo ne podle našich logických kritérií. To, že se toto zjevování děje, se je svým vlastním a plně dostačujícím oprávněním, „svou vlastní pravdou“.

Během zjevení se to, co se zjevuje, dotýká našich srdcí na přímé, mimo-logické cestě. My se potom dostáváme do sou-cítění, do „katharsis“, do hlubokého emočního spoluprožití a tím do zcela nového, léčícího prostoru. Zástupci (v divadle jsou to herci) jsou zde pouze nositelé rolí, iniciátoři tohoto procesu. Zcela správně nosí tedy v antickém divadle masky. Za tyto masky nevidíme. Zde začíná území toho, kam nemáme aktivní přístup. To je nutno akceptovat zrovna tak, jako to, že jakékoliv „pokyny“ a „návody“, jak vést konstelaci, jsou pouze znalosti, které ještě zdaleka nevedou k cíli. Naučit se je, znát je a zapomenout je – to je umění, které je z mého pohledu pro (ne)vedení konstelací zásadní.

Česká asociace systemických konstelací

Česká asociace systemických konstelací (ČASK) je sdružení facilitátorů, lektorů, studentů a podporovatelů systemických konstelací v České republice. Mise ČASK je propojení lidí, sdílení informací, rozvoj metody systemických konstelací a podpora naších členů za účelem společného růstu.

Facebook stránka ČASK

© Copyright 2021 - Všechna práva vyhrazena
Click me
facebook-squareenvelope-square