Během našich intervizních setkání v České asociaci systemických konstelací (ČASK), jejíž poslední dvoudenní akce právě proběhla o víkendu 19. - 20. ledna v Praze, si neustále uvědomujeme, jak důležité je, aby facilitátor systemických konstelací měl také možnost vystoupit si občas ze své role a vyzkoušet si znovu i ostatní úlohy: klienta, pozorovatele (nebo tichou součást kruhu účastníků) a zástupce.
Nejen, že vystoupení z role lektora je samo o sobě osvobozující – jak někdo nedávno řekl, „můžu si konečně také dovolit přijít o pár minut později“ – ale každá nová role přináší další střípek do našeho vědomí, bez kterého si dovolím tvrdit, by naše práce byla povrchnější a chudší.
Pojďme se proto postupně podívat na úlohu rolí, které bychom mohli občas obsazovat, i když třeba již léta vedeme úspěšně konstelace.
Každý z nás se potřebuje čas od času podívat na své zakázky. Každého z nás vyživuje odstup a posílí nás možnost podívat se na svoji realitu z jiné perspektivy. I jen čistý fakt, že facilitátor se podvoluje stylu práce jiného konsteláře, že „drží ústa“ a nemluví kolegovi do práce, je pro mnoho z nás rozvíjející. Navíc, jak lépe udržovat naživo svou empatii s pozicí klienta, pokud my sami si ji občas neprožijeme? Proto jsou pro konsteláře intervizní setkání k nezaplacení – konečně se i konstelář může osvobodit od odpovědnosti organizace a vedení seminářů a může se jen jemně uvolnit v roli „běžného smrtelníka,“ ze které realita vypadá přece trochu jinak.
Tichá a jemná, za to o to důležitější, role pozorovatele je možná jednou z rolí, kterou bychom měli lidem neustále připomínat a našim účastníkům za ni poděkovat. Účastníci, kteří nejsou ani klienti, ani zrovna nestojí v roli, ale jen sedí a jemně drží kruh, mohou mít pocit, že se nic neděje a že se jich to, co se v konstelaci odehrává, úplně netýká. Tady je skvělá příležitost podporovat lidi v rozvoji jejich systemického vnímání: každý jsme živou součástí systému, který se vytvářel díky naší účasti na semináři, a proto máme v daném systému každý svoje místo a svůj vliv.
Vědomé, klidné a tiché pozorování fenoménu, který se otevírá pro někoho jiného, bez konání na základě impulzu kontrolovat si mobil, skočit na záchod nebo začít přemýšlet o nákupním seznamu na zítra – jen ta tichá přítomnost - má v sobě meditační a regenerující účinky. Navíc, jaká je lepší příležitost pro trénink přítomnosti? Přítomnost je totiž kvalita, jež nám dnes v životě obecně chybí, v práci nebo ve vztazích ji potřebujeme jako sůl. V konstelačním kruhu si jí můžeme dopřát naplno, a to nejen být přítomní pro druhé, ale také si vyzkoušet, co s námi udělá plná přítomnost – či nepřítomnost – někoho jiného.
Téma lednového online sezení členů Mezinárodní asociace systemických konstelací (International Systemic Constellations Association – ISCA), do které ČASK vystoupila jako národní asociace na konci loňského roku, bylo práce s vnímáním zástupců v roli. Jak kvalitně připravit účastníky konstelačních seminářů na zastupování v rolích? Lze vůbec někoho připravovat na něco, co se teprve ukáže – fenomenologický přístup? Jak nastavit zdravé hranice jak pro účastníky, tak pro lektora, a jak informovat lidi o možnostech svých zásahů (třeba že je možné, že někoho nebudete pouštět do dlouhých řečí, protože v informaci nevidíte relevanci pro klienta, nebo protože dlouhé mluvení rozptýlí sílu konstelačního procesu?) Jak to vše uskutečnit láskyplně a s úctou k zástupci, který nabízí sebe do služby někomu jinému jak živý nástroj rozvoje vědomí klienta se všemi možnými důsledky, které tento čin může mít?
Tyto a další otázky padly v průběhu skoro dvouhodinového sezení ISCA, které mohlo ještě dál pokračovat. O tom ale napíši více v dalším blog post. Prozatím stačí říci, že možnost být v roli je pro konsteláře občas stejně osvobozující, oči otevírající a léčivé jako možnost vystoupit z role facilitátora a nechat si občas také postavit svoji konstelaci.
V neposlední řadě je role facilitátora to, po čem nejspíš toužíme, když se vydáme na cestě rozvoje svého systemického vědomí. Jsem ale přesvědčená o jedné věci – nikoli naše konstelační kompetence, ale naše pokora, laskavost a naslouchání – tedy fakt, že žijeme to, co prohlašujeme na našich seminářích – je pro naše klienty největší dar. Zůstat pokorným facilitátorem, který umí naslouchat, vnímat, zrcadlit, pojmenovat, podporovat a podržet – to je možná nejvíc, co pro své klienty můžeme udělat. A to je podle mě možné jen tehdy, pokud si občas vystoupíme ze své role facilitátora. Jinak se nám role „vedoucího“ může stát pomalu druhou náturou. Tím se nám dostává pod kůži a tam začíná pád. V okamžiku, kdy je naše kůže – tedy ztotožnění se se svojí rolí – natolik silná, pevná a nepružná, že nás vede k ztrátě kontaktu s realitou, v tom okamžiku jsme světlu ztracení.
Proto jsem přesvědčená, že dobrými facilitátory můžeme být jen tehdy, když se rozhodneme zůstat realitě otevření. Koneckonců nejsme to ani my, ani náš určitě skvěle vedený konstelační proces, který léčí. Léčí a posílí nás kontakt s realitou. A ta je vždy mnohobarevná a mnohočetná. Asi stejně jako my, konsteláři.
Zdroj fotky: https://www.boredpanda.com/furniture-design-river-lake-tables-greg-klassen/